Na RealUXCamp jsem letos jel potřetí – 14. až 17. srpna do Paběnického mlýna u Kutné Hory. A pořád platí to samé – těším se na něj víc než na většinu konferencí, které mám za celý rok v kalendáři.
Výzkumák akci podpořil i letos. Ne kvůli logu na plakátu, ale proto, že takhle skvěle fungující komunitě dává smysl pomáhat. Upřímně je to jeden z mála výdajů za rok, u kterého ani na vteřinu neváháme.
Přitom je to akce, která se nesnaží nikoho oslnit. Žádný pevný program předem, žádné visačky na krku, stánky s propiskami a hlavně žádná prodejní prezentace jedna za druhou. Program si tvoří sami účastníci. Jedna z účastnic to na LinkedInu pojmenovala přesně: „takovej tábor pro dospělý“. Spí se ve stanu nebo pod střechou mlýna a přes den se mluví o práci. Ne abstraktně, ale o tom, na čem děláš, kde jsi narazil, jaké nástroje jsi vyzkoušel a jestli ti reálně k něčemu byly. A ten nejčastější dotaz ze všech: kde děláš a co si o tom myslíš ty? Skoro každá taková debata se pak stočila k AI – mění náš obor zásadněji než cokoliv za poslední roky a je vidět, že hotový návod na to zatím nikdo nemá – každý si svou cestu prosekává po svém. Večer přijde na řadu grilování, oheň a další diskuse. Formální bariéry padnou během první hodiny a pak už si jen povídáme s lidmi, které jsme do té doby znali maximálně z profilovky.
Přednášky probíhaly současně ve třech sálech – ve Mlýně, Stáji a Hospodě. Nejskloňovanějším tématem byla jednoznačně AI. Prolínala se skoro vším – ať už šlo o konkrétní nástroje, o to, jak mění roli designéra, nebo o její dopady na společnost. Vedle toho ale zaznělo i hodně věcí, které s ní nemají nic společného: nábor do týmu, tichá kariérní selhání nebo knižní klub.
Z letošního programu ve mně nejvíc rezonovaly tyto dvě přednášky:
Jak udělat, aby vás stakeholdeři milovali
Jirka Martínek a Petra Panáková
Přednáška začala jednoduchou otázkou: Projekt jsme odevzdali včas, v rozpočtu, metriky sedí – a klient se už nikdy neozve. Proč?
Odpověď Jirky a Petry byla jednoduchá. Lidé si nemusí pamatovat, co přesně jste udělali, ale budou si pamatovat, jak se při spolupráci s vámi cítili.
Celou přednášku postavili na čtyřech fázích vztahu – seznámení, spolupráce, krize a finále. V hlavě mi z nich zůstalo tohle:
- Iluze transparentnosti a židle: Na začátku nás nechali zavřít oči a představit si židli. Pak ji popsat sousedovi. Nikdo v sále neměl tu stejnou. Přesně to se děje na kickoffu – všichni přikývnou na stejné zadání, ale každý si pod ním představuje něco jiného. Jeden barovou stoličku, druhý historické křeslo s výpletem. Místo předpokladů funguje jednoduchý postup: „Slyším vás říkat…, popíšu, jak jsem to pochopil, a zeptám se, jestli to chápu správně.“
- Rozhovory se stakeholdery jeden na jednoho: Data z nich jsou vlastně jen vedlejší produkt. Hlavní hodnota je v tom, že je člověk s respondentem poprvé sám – bez šéfa a bez publika, před kterým musí držet roli. Dozvíte se, kdo s kým nemluví, jaký projekt minulý rok vyhořel a čeho se ten člověk reálně bojí. Někdy i to, že na výsledku visí jeho roční odměny. Pak už jeho reakce dávají smysl samy od sebe. A ještě jeden drobný trik: zapisovat si přesné fráze a slova, která klient používá, a pak je vracet zpátky do konverzace. Vědomě si toho nikdo nevšimne, podvědomě to ale lidé čtou jako napojení a pocit, že jste na stejné vlně.
- Obsesivní dokumentace místo hádání: Zapisovat všechno do Mira – rozhodnutí, screenshoty, kdo co kdy řekl. Když po půl roce přijde věta „na tomhle jsme se přece nedohodli“, nemusíte se deset minut dohadovat. V tu chvíli totiž přestáváte být partner a stáváte se protistranou. Stačí za deset vteřin ukázat datum, kontext a screenshot.
- Ukazujte i slepé uličky: Jirka přiznal, že si roky myslel, že profesionalita znamená přinést hotové řešení a že ukazovat zahozené pokusy je vlastně přiznání, že tápal. Přitom je to naopak: kvantita vede ke kvalitě a slepými uličkami si projít musíte, abyste pochopili, proč nefungují. A když klient uvidí, kolik cest jste prošli, pochopí, proč jste se rozhodli právě takhle, a přestane se ptát „a zkusili jste tohle?“. Lidé si totiž práce váží víc, když vidí úsilí, které za ní stálo.
- Dopady místo výstupů: V době, kdy AI chrlí obrazovky jednu za druhou, přestává být hodnotou samotný výstup. Rolí designéra je umět říct, komu se tím zlepšil život a co to udělalo s byznysem – tedy mluvit i jazykem čísel, ne jen ukazovat obrazovky. Proto se hned na začátku ptají, proč klient redesign vlastně potřebuje, co od něj čeká a podle jakých metrik poznáme, že se to povedlo. A někdy z toho vyleze nepříjemná odpověď: že to, co si klient objednal, jeho problém nevyřeší. Říct mu to znamená riskovat zakázku. Zároveň je to ale přesně ta věc, kterou od partnera čekáte a od dodavatele ne.
- Premortem: Před startem projektu si tým představí, že celý skončil naprostým fiaskem, a hledá, co se stalo. Lidé jsou totiž mnohem lepší v hledání problémů v hypotetických scénářích než v reálném plánování. Ohledáváte mrtvolu dřív, než je vůbec prohlášená za mrtvou – a tím ji často udržíte naživu.
- Ticho zabíjí důvěru víc než průšvih: Průšvih se stane na každém projektu. Důvěru totiž neshodí samotná chyba, ale ticho. Přijít hned, na rovinu a rovnou s návrhem řešení.
- Uzavření není odškrtnutí: Spolupráce nekončí posledním demem a předávacím protokolem, ale retrospektivou. Vyhradí si na ni hodinu a půl, někdy dvě, a dělají ji dvakrát – jednou interně v týmu, jednou s klientem. Projdou celou timeline projektu, každý do Mira vysype, co fungovalo a co ne, a vznikne z toho seznam věcí, které příště udělat jinak.
Co si z toho odnáším
Dobrý výstup dneska dodá kdekdo – studia, agentury, šikovní freelanceři. Skutečná konkurenční výhoda je v dobrém pocitu ze spolupráce. A žádná z těch technik přitom není složitá. Nevyžadují nový nástroj ani větší rozpočet. Jen to, abyste je dělali pořád, i když se zrovna nic neděje. Zápisky ze schůzek nebo premortem se totiž vyplatí až ve chvíli, kdy nastane problém – a v tu chvíli už je pozdě je začít dělat.
Nástroje, které za poslední rok změnily práci
Milan Chvojka
Milan si připravil praktický přehled nástrojů, které ještě před rokem nepoužíval, a dnes mu šetří hodiny práce. Nešlo o teoretický přehled – do diskuse průběžně zapojoval sál a probíraly se hlavně technické špeky, limity pro češtinu i konkrétní vychytávky.
Diktování místo psaní
Milan podrobněji představil dva nástroje. Wispr Flow neumí jen přepsat, co řeknete – rovnou text vyčistí, doplní interpunkci a naformátuje. Zapamatuje si názvy, zkratky a jména, se kterými pracujete. Podporuje přes sto jazyků včetně češtiny. Základní verze je zdarma s limitem 2 000 slov týdně (1000 slov na iPhone, Android bez limitu), což vydrží na pár mailů denně, ne na každodenní diktování. Nevýhodou je, že vaše nahrávky odcházejí do cloudu a než se text vrátí, uběhne někdy i několik vteřin. Z publika hned zaznělo, že přesně tohle rozbíjí myšlenkový tok.
Alternativou je český nástroj Uttero od Daniela Gamrota. Samotná aplikace je zdarma, ale potřebuje vaše vlastní API klíče – platíte tedy jen reálnou spotřebu tokenů. Umí běžet i plně lokálně.
Další zmíněné alternativy:
- MacWhisper – přepis běží celý na vašem Macu, žádná data neodcházejí ven (Pro verze nabízí i cloudový přepis). Kromě diktování zvládne i nahrávání schůzek ze Zoomu, Teams nebo Meetu, dávkový přepis souborů, rozpoznání mluvčích a export do titulků, docx nebo markdownu.
- Superwhisper – běží na Macu, Windows i iPhonu a funguje offline i přes cloud. Podporuje přes sto jazyků, umí si zapamatovat vlastní jména a zkratky a nabízí režimy pro různé situace, takže jinak zformátuje mail a jinak zprávu na Slacku.
- Handy – zdarma a open source, na Macu, Windows i Linuxu. Umí jen jednu věc, zato spolehlivě: převést řeč na text tam, kde zrovna píšete. Všechno zůstává ve vašem počítači.
Přepisy schůzek a rozhovorů
Přepis rozhovoru je jiná disciplína – nejde o pár vět, ale o hodinové nahrávky s víc lidmi. Co do kvality přepisu vede v češtině ElevenLabs Scribe. Zvládne i nahrávku, kde se střídají jazyky a mluví více lidí přes sebe. V přepisu pak přesně vidíte, kdo co řekl a kdy.
Další zmíněné alternativy:
- WhisperX: Open–source varianta, která je zdarma a nabízí skvělou kvalitu i s rozlišením mluvčích. Na běžném notebooku ale lokálně dokáže pořádně zatopit procesoru.
- Fireflies: AI bot se připojí přímo do hovoru na Zoomu, Meetu nebo Teams, nahraje ho a udělá shrnutí. Podle Milanovy zkušenosti je kvalita češtiny kolem 60 až 70 procent, takže na zápis ze schůzky to stačí, na doslovný přepis rozhovoru ne. Jiný účastník diskuse měl naopak s vícejazyčnými schůzkami dobrou zkušenost.
- tl;dv: Funguje na stejném principu jako Fireflies. Zvládá přes třicet jazyků včetně češtiny, rozpoznává mluvčí a zápis umí poslat mailem. V neplacené verzi lze nahrávat bez omezení počtu schůzek, AI funkce a výstupy jsou ale limitované.
- NotebookLM: S češtinou si podle diskuse poradí slušně, ale neumí rozdělit jednotlivé mluvčí, takže z hloubkového rozhovoru dostanete souvislý text bez označení, kdo co řekl.
- TurboScribe: Staví na otevřeném modelu Whisper od OpenAI. Nabízí sice rychlé přepisy, ale u bezplatné verze narazíte na limity – maximálně 30 minut na nahrávku, nejvýše 3 soubory denně a navíc bez rozlišení mluvčích.
- MeetCapture: Milan nakonec skončil u nástroje, který si v agentuře postavili sami. Nahrává schůzku, streamuje audio na server a všechny přepisy drží na jednom místě, odkud si je stáhnete, nebo si o nich přes MCP server rovnou povídáte s AI. Dneska je to Milanův hlavní nástroj na doslovné přepisy hloubkových rozhovorů. Levné to není: zpracování běží přes placené API, takže provoz v celé firmě vyjde odhadem na stovky dolarů měsíčně.
Rychlá editace Markdownu
Při práci s AI agenty se vám na disku rychle nakupí desítky .md souborů. Otevírat je v běžném editoru bývá ale nepřehledné.
Typora: jednoúčelový editor souborů .md. Otevřený soubor vypadá jako normální dokument, ne jako změť markdown značek. Upravíte, uložíte, hotovo.
Obsidian: V diskusi zazněl jako oblíbená alternativa. Samotná aplikace je zcela zdarma, bez limitů i nutnosti registrace a poznámky ukládá lokálně přímo jako .md soubory (placené jsou jen doplňkové služby pro synchronizaci a publikování na web). Jednoduchost Typory od něj ale nečekejte – nováček se v něm zpočátku snadno ztratí.
Prostředí pro práci s AI agenty
Při složitějším vývoji nebo tvorbě webů s AI agenty brzy narazíte na limity běžných editorů i obyčejné příkazové řádky. Potřebujete mít pod kontrolou adresářovou strukturu, víc projektů najednou, verzování v Gitu i průběh jednotlivých úloh. Právě od toho jsou agentická IDE – tedy něco jako velín pro AI agenty.
Super Engineering (dříve Superconductor): Milanův favorit pro spouštění agentů typu Claude Code. Na rozdíl od editoru Zed, kde musíte pro každý projekt otevírat nové okno a ztrácíte přehled v záložkách, umožňuje mít víc projektů v jediném rozhraní. Nabízí přehledné ukazatele průběhu u běžících úloh, integrovaný přehled změn v Gitu a hlavně návrat do rozdělané práce – po restartu pokračujete přesně tam, kde jste skončili. Zatím je dostupný jen pro macOS.
OpenCode: Rychlé open–source prostředí pro pohotové přepínání mezi různými agentními personami (například UX researcherem nebo softwarovým architektem) nad libovolnými LLM modely. Hodí se pro strukturované metodiky typu BMAD.
Superset: Nástroj zaměřený na vývojáře, který řeší spouštění desítek agentů naráz. Každý agent dostane vlastní větev i pracovní složku, takže si v kódu navzájem nešlapou po patách a nic si nepřepisují. Výsledky pak procházíte v zabudovaném prohlížeči změn.
Další zmíněné alternativy: Zed (extrémně rychlý, ale nešikovný při práci s víc projekty najednou), VS Code nebo pokročilý terminál Warp.
Rychlé návrhy rozhraní
Prototypovat dnes jde i bez kreslení ve Figmě. Stačí propojit AI agenta s designovým nástrojem a ten z textového zadání sestaví první návrh.
pen.dev: Designový nástroj Toma Krchy, propojitelný s AI agentem přes MCP server. Z textového zadání sám navrhne stránku, přičemž mu můžete podstrčit i URL existujícího webu – nástroj z něj přejme vizuální styl, takže výsledek vypadá jako součást vašeho produktu, ne jako generická šablona. Výstup pak lze dál upravovat na plátně nebo rovnou přeložit do kódu. Hodí se všude tam, kde potřebujete rychle ověřit myšlenku, ne ladit finální design.
Závěr
RealUXCamp potvrdil, že obor prochází největší proměnou za poslední roky. AI přestala být teoretickým tématem z konferenčních pódií a stala se běžnou denní rutinou, která od základu mění nástroje, procesy i samotnou roli designéra.
Díky organizátorům Drahomíru Hájkovi, Petře Stejskalové a Zuzaně Štědré za to, že vše klapalo jako po drátkách – za rok jedu počtvrté!
